Vývoj, výroba a prodej sportovní letecké techniky pro motorový paragliding.
Cross Club
Všechno to začalo na dovolené v Chorvatsku v létě 2000, kdy jsme polehávali na polosoukromé pláži teplých vod Jadranu v oblasti Dingače a večer pak společně posedávali u vynikajícího červeného vína, kdy se hovořilo o všem a vlastně také tak trochu o ničem. Tehdy padlo něco o létání. Jako „ultralajťák“ jsem hned zbystřil a pak se vmísil do debaty svým příspěvkem o padáku s motorem na zádech, že to musí být nádhera a že se to vejde do auta a že …… a že jsem viděl v televizi „Expedici Okavango“ , kde létali nad řekou a nad pouští a nad skálama a nad stromama a bylo to super. Posilněni vínem jsme rozvíjeli dál, že by jsme se to mohli taky naučit a vzít to přístí rok sebou a lítat a doprovázet třeba výletní loď a nebo letět na ostrov na obzoru.
No prostě „diletanti“ jako hrom, nicméně myšlenka naučit se na krosně létat mě vrtala hlavou už asi 3 roky. Tak jsem nejdřív zájemce z dovolené postupně jak byl čas a vhodné počasí vzal na seznamovací let nad Jičín, Trosky, nebo Krkonoše. A to rozhodlo. „Ultralajt“ je náročná a drahá záliba, ale PPG je přeci jenom v jiné kategorii. Začali jsme se o celou záležitost zajímat, zajeli si na několik srazů a hledali na internetu. Pak jsme v lednu 2001 svolali „schůzi“ na kterou byl pozván též instruktor Ruda Tomášek olympionik z Tokia a Říma ve skoku o tyči. Ten koukal kdo se zajímá o paragliding, až mu málem při jídle zaskočilo. To víte už nejsme žádní dorostenci, průměrný věk přes 45 roků, ale jádro tvořili 50-níci. A pak to začalo doopravdy.
Nejdřív důkladná lékařská prohlídka (někteří šlapali na ergometru poprvé), pak nezbytná teorie. Když jsme zase nic netuše přijeli za bezoblačného zimního rána k Rudovi na chalupu na Zvičině, začal nám přidělovat helmy, sedačky a obrovité i když lehké batohy a už jsme šlapali ve sněhu na cvičný svah. Když jsme se zapopruhovali do sedaček a přišňůrovali k padáku, začala sranda a přetahování s padákem. Nicméně se všem včetně mě po určitém úsilí podařilo náhodně padák zvednout a pak se to stalo. Padák nade mnou „jé“ a hned Tomáškovo „Koukej před sebe, povol Áčka a utíkej!“ Poslechl jsem a znovu mě to pořádně dojalo „Jé já letím!“ No bylo to pár centimetrů nad zemí a pár metrů po svahu, ale ten pocit volnosti nikdy nezapomenu a asi nikdo z nás. Bylo definitivně rozhodnuto. Budeme pokračovat, chceme lítat. Ze Zvičiny jsme jeli do Jičína celí promáčení a hladoví, ale doma jsme jen vyložili mokré oblečení a rychle do oblíbené hospody na večeři a zapít první úspěšný krok k vytčenému cíli a především nevšední prožitek. Pak nastala dřina pro nás i pro instruktora, který na ty nemehla (na nás) řval „Levou, tou né, tou druhou!“ nebo třeba „Povol! To je moc!“, a nebo zase „Kde máš ty ruce!“. Přesto jsme postupně lety na cvičném svahu (tzv. „buzeráku“) prodlužovali a my se osmělovali a poletovali, až jsme se osmělili na celou Zvičinu a začali se připravovat na výcvik s krosnou s motorem a rotující vrtulí na zádech.
Pak si nás vzal do péče nic netušící instruktor na PPG Míra Fejt. Kdo to nezná nepochopí, že s motorem na zádech je všechno zase jako by nic s padákem neuměl. Navíc ve vyšším věku má zábrany „já jsem tomu říkal rozvahu“, a tak první vydařený start byl pro každého ohromné vítězství nad sebou samým. Nepřálo nám počasí. Jednou foukalo, podruhé pršelo, potřetí byla taková rosa, že z padáku kapala voda, počtvrté zcela zchvácený Mireček ani po dvouhodinovém škubání za šňůru startéru motor své robustní krosny nenastartoval a když konečně ano, bylo při Mirečkově záletu zřejmé a on to po přistání potvrdil svými slovy: „Je termika jako prase!“. Tak se výcvik protahoval až bylo léto v plném proudu a všichni, bylo nás šest, jsme to už chtěli dodělat. Mireček pro změnu provozoval ve stálém poklusu naviják. Nás se pochopitelně snažil taky zapojil a nenechal nás ve stínu odpočívat a šetřit síly na podvečerní krosnění. Nakonec jsme zkoušky udělali a obdrželi kýžený „piloťák“ a začali se pomalu sami brouzdat podvečerním vzduchem Českého ráje.
Věřím, že tím to nekončí, že v následujícím roce 2002 budeme pokračovat v nových společných akcích. A kdyby měl někdo další zájem, bude vítán.
Dotazy a objednávky vyřizuje ing. Jiří Bien.
bien@ppg-panorama.cz |
tel.: +420 608 27 99 17 | Denisova 748, 506 01 Jičín